Řeka je přirozený vodní tok na povrchu Země. Má obvykle větší délku, rozlohu povodí nebo průtok. Krom řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Menší přítoky řek (jezer, moří) se nazývají říčka a potok. Řeky, říčky nebo potoky mohou vést část svého toku i podzemím. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (časté v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření řeky se označuje za vyvěračku. Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen.

Průběh řeky

Horní tok,s převahou eroze, charakteristické je říční údolí ve tvaru V s minimem usazenin

Střední tok,kde se projevuje eroze i sedimentace, říční údolí je plošší a s již významným podílem usazenin

Dolní tok s převahou sedimentace údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční   nivy

Ústí řek

Řeky se podle toho kam ústí dělí na IV Kategorie:

řeka I. kategorie je řeka, která ústí přímo do moře (v ČR jsou takovéto řeky jen dvě – Labe a Odra )

řeka II. kategorie je řeka, která ústí do řeky I. kategorie (v ČR např. Vltava, Morava, Ostravice)

řeka III. kategorie je řeka, která ústí do řeky II. kategorie (v ČR např.Sázava, Dyje)

řeka IV. kategorie je řeka, která ústí do řeky III. kategorie (v ČR např. Svratka, Úslava)

pátá kategorie se už nezavádí, i když i takové řeky existují. •Dále si ústí můžeme rozdělit na Přítok a Deltu:

Přítok je tok nižšího řádu, zpravidla řeka nebo potok, jenž se vlévá do toku vyššího řádu.Obvykle se vyznačuje menší délkou a vodnatostí a také jiným směrem říčního údolí. Rozlišují se přítoky různých řádů, podle toho, zda se vlévají do hlavní řeky I. řádu nebo do jejich přítoků. Přítok může také ústit do jezer a nebo přehrady a v širším smyslu je tok I. řádu přítokem moře popř. oceánu.

Místo, kde přítok přitéká do toku vyššího řádu, se nazývá soutok. Protikladem přítoku, je odtok, tedy větev řeky, která teče směrem od hlavního proudu.

Přítoky můžeme rozdělit na pravé a levé. Pravý, či levý přítok určíme podobně jako pravý či levý břeh. Pomůckou je dívat se po proudu řeky. Přítoky na levé straně jsou levé, přítoky na pravé straně jsou pravé.

Příklad: Orlice – levý přítok řeky Labe

Delta

Říční delta neboli delta řeky je vyústění řeky do jezera, moře, oceánu nebo jiné vodní plochy.Typickým znakem říční delty je značná sedimentace naplavenin a větvení hlavního toku řeky do mnoha  ramen a   kanálů.

Na konci svého toku se říční vody mísí s vodami vodní plochy, do které se řeka vlévá. Rychlost toku se snižuje a pevné části nesené řekou se usazují na dně. Jako první se usadí štěrk a písek, protože jsou nejtěžší. Další pevné části se usazují postupně, jak klesá rychlost proudění vody; jako poslední se usazuje jíl, který je nejjemnější pevnou částí přitékající vody. Naplaveniny jílu se často nacházejí ve značné vzdálenosti od ústí řek. Postupné ukládání nánosů tvoří sedimenty, které postupem času mohou vystoupit nad vodní hladinu. Vodní tok novou překážku obtéká a tvoří nová ramena a kanály.Na naplaveninách vyrůstá vegetace a upevňuje tak jejich břehy a celý ekosystém říční delty.Někdy se tok řeky rozdělí na více ramen ve vnitrozemí, aby se tato ramena následně spojila;v některých případech na jejich soutoku vzniká vnitrozemská delta.Vnitrozemské delty často vznikají na místech bývalých jezer. Nejznámější je vnitrozemská delta Dunaje v Podunajské nížině a vnitrozemská delta Nigeru.

Delty se dělí na:

delta s dominancí říční sedimentace - dochází k rozšiřování delty směrem do pánve, kde se postupně   ukládá nesený materiál. Je pro ní typická deltová plošina s aktivními a pasivními rameny (příkladem   je Mississippi

delta s dominancí vlnění - vlivem vlnění je materiál rozptylován do stran, kde se ukládá. Občas je možno objevit bariérové ostrovy (příkladem je delta Nilu)

delta s dominancí přílivo-odlivového prouděním

Delta – známé delty

Nejznámější říční delta je delta Nilu. Z jejího tvaru pochází pojmenování delta: delta Nilu má trojúhelníkový tvar, který připomíná velké řecké písmeno delta (Δ).

Mezi další významné říční delty patří zejména:

Evropa delta  Ebra  , delta  Dunaje , delta Visly ,  delta  Rýnu , delta  Rhôny , delta  Volhy

Asie delta Gangy  a   Brahmaputry ,  delta Leny ,   delta Indu , delta Iravadi ,  delta Mekongu , delta Tigridu a Eufratu (tj. Šatt  al-     Arabu)

Afrika delta Nigeru delta Nilu

Severní Amerika delta Mississippi

Jižní Amerika delta Amazonky delta Orinoka

Povodí - Obecně

Povodí je oblast, ze které voda odtéká do jedné konkrétní řeky či jezera. Hranice mezi dvěma povodími se nazývá rozvodí. Všechna povodí konkrétního moře či oceánu pak nazýváme úmoří.

Bezodtoké oblasti: ne všechna povodí nutně náležejí k nějakému úmoří – ve střední Asii, severní a jižní Africe či Austrálii existují rozsáhlá území postrádající odtok do moře. Taková území se označují jako bezodtoké oblasti nebo též oblasti s vnitřním             odtokem.

Největší povodí:

Amazonka 6951000 km 2

Kongo  3680000 km2

Nil  3400000 km2

Povodí - Čechy

Povodí v Česku. Česká republika se svou složitou geologickou stavbou představuje prakticky střechu  Evropy. Je významnou pramennou oblastí kontinentu. Nachází se na hlavním evropském rozvodí, které  rozděluje republiku na tři hlavní evropská povodí:

POVODÍ LABE (úmoří Severního moře) - skoro celé Čechy s hlavními toky Labe a Vltava

POVODÍ DUNAJE (úmoří Černého moře)- jižní a západní příhraniční oblasti Čech, střední a jižní Morava s  hlavními toky Morava a Dyje

POVODÍ ODRY (úmoří Baltického moře)- severní oblasti Moravy a malé příhraniční oblasti na severu  Čech s hlavními toky Odra a Lužická Nisa.

Průtok

Největší řeky světa (prům. průtok)

Ganga – 43 000 metrů krychlových za sekundu

Amazonka – 219 000 metrů krychlových za sekundu

Kongo – 41 800 metrů krychlových za sekundu

Průtok je objem vody, který proteče daným profilem vodního toku za jednotku času.  Jedná se o základní hydrologickou veličinu, udává se v m3s-1 či v l.s-1

Měří se :

Průměrný průtok je aritmetickým průměrem průtoků za určité období (den, měsíc,  rok). Dlouhodobý průtokje průměrný průtok v tomto období vypočtený z  dlouhodobé časové řady.

Maximální průtok je nejvyšší průtok za dané období, odpovídá vrcholu tkz.  průtokové vlny.

N-letý maximální průtok (N-letá voda) je maximální průtok, který je dlouhodobě  dosažen nebo překročen jednou za N let.Pravděpodobnost (perioda) výskytu N- letého průtoku je 1/N.

Obdobně N-letý minimální průtok je nejmenší průměrný denní průtok, který je dlouhodobě dosažen nebo podkročen jednou za N let.

M-denní průtok je průměrný denní průtok, který je dosažen nebo překročen během M dní v roce. Udává  se buď pro konkrétní rok, nebo pro dlouhodobé průměrné denní průtoky.

Jak se měří:

  Metodou je hydrometrování, kdy se pomocí počtu otáček hydrometrické vrtule zjišťují bodové rychlosti v jednotlivých místech příčného profilu, a to v různých vzdálenostech od břehu a v různých hloubkách.

Příroda okolo vody

Autor: Miloslava Šilarová

V každé vodě žije zcela zvláštní společenstvo vodních organismů, které mají každý svůj přesně vymezený úkol. Zelené rostliny asimilují a budují tak novou živou hmotu a udržují rovnováhu mezi množstvím kysličníku uhličitého a kyslíku ve vodě. Jsou základní potravou velké skupiny živočichů, kteří zase slouží za potravu živočichům jiným. Jiné skupiny organismů odstraňují odumřelé rostliny a mrtvá těla živočichů a uvádějí tím tyto živiny do nového koloběhu. Mezi všemi těmito orgány musí být rovnováha.

Podle místa výskytu  dělíme vodní organismy do pěti skupin :

a)      BENTHOS  - fauna a flora vodního dna ( škeble, perlorodka, velevrub, šípatka, žabník

b)   PLANKTON – drobné organismy, které se vznášejí  volně ve vodě, bez vlastního výrazného pohybu , vznášejí se pomocí olejových kapek (zástupci flóry), plynových měchýřků a zvětšeného tělesného povrchu ( různé výběžky), buchanky a perloočky se pohybují pomocí „antének“

c)     NEKTON – organismy  ( hlavně živočichové), které jsou schopny se aktivně pohybovat ve vodě -  vodní brouci, ryby, potápiví ptáci, vydry...

d)      NEUSTON – drobné organismy žijící v povrchové blance vody – prvoci a bičíkovci

e)    PLEUSTON- organismy využívající povrchovou blanku vody jako podklad po němž se pohybují – vodoměrky, vírníci, některé druhy perlooček, které jsou zavěšeny na povrchové blance..

Voda pokrývá asi 70 % zemského povrchu. Průměrná hloubka oceánů je 4000 m. Řeky a jezera tvoří jen 2% sladké vody , ostatní  sladká voda je v ledovcích polárních čepiček. Jezero Bajkal obsahuje 20% veškeré jezerní vody na Zemi a je hluboké až 1620m. Největší vodní plochu mají Velká severoamerická jezera. Sladká voda tvoří pouze polovinu vnitrozemských vod (Kaspické moře, Aralské jezero).

Díky koloběhu vody je na pevnině sladká a v mořích slaná voda. Mořská voda se odpařuje, sůl zůstává, vodní pára je odnášena nad souš, kde se zhušťuje v mraky a v podobě srážek padá na kontinenty. Voda na kontinentech se shromažďuje v řekách a je odnášena zpět do moře.

Voda dopadá na souš v podobě vody destilované, ale při styku s pevninským prostředím se rozpouštěním solí obohacuje a v řekách odchází do moře,kde se soli stále více koncentrují.

Nerovnoměrné zásobování pevniny vodou :

a) suché  teplé oblasti – voda se více odpařuje než  dopadá srážek

b) studené oblasti  -  voda se hromadí  ve formě ledu a sněhu

c) mírné zeměpisné šířky – nejideálnější  rovnováha

Malý koloběh vody.

Srážky se hromadí  také  na úbočí hor orientovaných k moři, jsou zadržovány pralesy a hustým rostlinným porostem. Déšť dopadá na listy rostlin nebo až k jejich kořenům. Činností rostlin vzniká humus, který je schopen zadržovat velké množství vody, která na jeho jemných částečkách ulpívá. Voda putuje do tkání rostlin, odpařuje se a zpět zavlažuje pevninu. Rostliny dokáží vytáhnout vodu až do výše 200m. Velký strom za den odpaří stovky litrů vody. Tropické pralesy odpařují 7O% srážkové vody. Lesy a rostlinné porosty výrazně zmírňují kolísání klimatu.

Pevninské vody.

Lužní lesy.

Lužní lesy vznikají pravidelným zaplavováním lesů kolem  řek (např. doba tání, spodní voda je závislá na stavu hladiny v řece –stoupá –li  řeka, stoupá podzemní voda). Záplavy dodávají živiny lesu a  rozšiřují potravu pro vodní živočichy. Poskytují i vhodné prostředí k rozmnožování některých živočichů  (trdliště pro lososy). Najdeme zde svižníky, divoké včely, bobry . Dobře se zde daří vrbě, topolu, olši a střemše.

Řeky.

Podzemní voda vyvěrá na povrch a vzniká pramen, který se mění v horský potok a postupně v řeku. Dobrým strážcem čistoty pramene je výskyt ploštěnek, které žijí pouze v dokonale čisté vodě. Kolem dravějších toků horských potoků najdeme především mechy, které jsou domovem larev muchniček a pakomárů. Ve vodách klidnějších potoků žijí např. jepice, pošvatky, chrostíci, pstruzi, siveni, skorci. V řekách, kde je již více vody, je život velmi pestrý. Mnoho druhů hmyzu, ryb, ptáků, obojživelníků , savců i rostlin  zde nachází  své útočiště (např.  lipan, pstruh, parma, cejn, plovatka, rak, škeble, motýlice, vážka, komár, skokan, kachna, užovka, labuť, kvakoš, bukač, ledňáček, netýkavka, vrba, olše, stulík, lakušník, pomněnka, kosatec žlutý,  zblochan).

Tůně a rybníky.

Tůně jsou přirozeně vzniklé vodní prohlubně, rybníky mají umělý původ. V obojích prostředích probíhají stejné přírodní děje (vypouštění rybníka = vysychání tůně, přezimování živočichů v bahně, postupné zarůstání) .Jsou velkými živočišnými bankami. najdeme zde prvoky, bakterie, hmyz, plže, ryby, ptáky, obojživelníky , savce.

Jezera.

Jezera vznikla převážně působením ledovců nebo tektonickou činností. Mají velkou plochu i hloubku a tím se odlišují od rybníků (hranice nejsou přesně vymezeny). Skladba života je zde obohacena o organismy potřebující k životu větší hloubky.

Rašeliniště a slatiny.

Vznikají zarůstáním mělkých jezer a míst s vyšší hladinou spodní vody. zarůstání způsobují především mechy a rašeliníky, které se rozrůstají ve vrchní vrstvě a ve spodní odumírají. Vzniká tak rašelina, která je živnou půdou pro další organismy (rosnatky, trpasličí  bříza, rojovník bahenní, ďáblík bahenní, všivec bahenní, tučnice obecná, suchopýr úzkolistý, marša obecná, kornatka bažinná, štíhlenka velká, skokan ostronosý, penízovka rašeliníková, lysohlávka vlhkomilná, čapulka bahenní atd).

Podzemní vody.

Jsou to vody nad nepropustnými vrstvami, které se tu hromadí nebo pomalu odtéká. Tvoří ji prosakující srážky. V podzemní vodě je nízký obsah kyslíku a chybí zde světlo, které k životu  organismy potřebují. Přesto v krasových jeskyních žijí tvorové. Jsou bez očí a světločivných pigmentů, ale mají dobře vyvinuté a velmi citlivé hmatové orgány ( korýš jeskynní, macarát jeskynní).